Zjevení pudla je monolog fiktivního herce, těsně po odehrání představení Goethova Fausta. Tvoří jakýsi dovětek ke slavné dramatické básni, především ke známé scéně proměny pudla v Mefista, ze které pochází ustálené spojení „jádro pudla“. Tuto scénu využívá k polemice nad schopností divadla ovlivňovat nejen herecký život. Představitel Fausta v šatně analyzuje podivné události, které se na scéně odehrály během „rutinního” představení. Kvůli své vztahovačnosti, domýšlení a konspiračním myšlenkám pak zjišťuje, že jeho budoucnost není vůbec jistá.

„Text odkazuje k netečnosti, na které jako by se současná společnost mlčky domluvila. Po prvním čtení nám začalo rezonovat téma neschopnosti rozeznat zlo. Právě to pro nás představuje pudl – cokoli, o čem netušíme, že by mohlo znamenat zkázu. Pohybujeme se na neznatelné hranici mezi divadlem a realitou,“ dodává režisér Ondřej Škrabal. Monolog Zjevení pudla vznikl přímo pro herce Martina Pechláta, který v současné době Fausta ztvárňuje v inscenaci Jana Friče v Národním divadle.

premiéra 16. 12. 2016, Punctum

“scénické čtení pro tři pseudoherce a nesouvisející projekci”

„Stehna, prdele, tlustá připečená záda, prdele, stehna, záda, stehna...nehybnost a žár.“ Česká plovárna v parném létě je přehlídkou mnoha (ne)bezpečně povědomých postav, pseudopostav a napodobenin, které se snaží dohnat, ne-li předehnat současnou realitu.

Režisér Ondřej Škrabal oslovil své kolegy z časopisu pro textová umění a konceptuální tendence Psí víno – básníky Olgu Pek a Ondřeje Buddeuse – k revizi díla spisovatele a historika umění Vratislava Effenbergera, od r. 1951 nástupce Karla Teigeho jako vedoucího československé Surrealistické skupiny. V. E. se snaží redefinovat východiska surrealismu a určit tak jeho nový směr. Effenbergerovy pseudoscénáře měly zůstat nerealizovatelnými: Tlučte hrbaté (1963) však dosahuje tak vysokých teplot, že se nešlo nesmočit.

Režie: Ondřej Škrabal

Účinkují: Olga Pek, Ondřej Buddeus a Ondřej Škrabal

premiéra 7. 11. 2016; MeetFactory, Praha

“Jazyk má fyzické následky.”

Divadelní text O. Škrabala zkoumá na postavách Weisse a Malloryho lidské nepochopení. Může za to mlčení, nebo má větší moc jazyk? Dva muži převlečení za vojáky v poušti mají základní problém – dochází jim pitná voda. Mluví i mlčí v nepravý čas, energii napínají špatným směrem a rádi by si to vše zopakovali. Co znamená, když někdo mluví moc? Může mít žvanění fyzické následky?

"Tak se podívejte na můj jazyk. Je úplně suchý. Úplně. Podívejte se. Vidíte? Můžete si i sáhnout. Suchý! To není dobré znamení – z lékařského hlediska. Odchází mi kultura, dělají se mi tu takové kruhy, takové malé kroužky. Tady a tady. Jen se podívejte!"

Učinkují: Vojtěch Bartoš a Marek Mikulášek

Text a režie: Ondřej Škrabal

Dramaturgie: Tomáš Hučko

Kostýmy: Tereza Ujevićová

Scénické řešení: Ondřej Škrabal, Tereza Ujevićová

Hudba/zvuk: Josef Kreuz

Produkce: Jakub Rálek

performance 19. října 2016, pomník Franze Kafky, Španělská synagoga, Praha

Performance na základě povídky Franze Kafky Popis jednoho zápasu. Dva fotbaloví komentátoři (perfromeři Jan Slovák a Ondřej Škrabal) díky Kafkovu textů zcel přesně popisují docela jiný zápas: Kafkův, ale fotbalový.

Jak se J. K. vyrovná s pádem a otlučeným kolenem? Jakto, že je na hřišti ledovka? A je možné ve fotbale používat koně? Se všemi situaci na stadionu se výřečná dvojice umí vypořádat. Pořad vznikl ve spolupráci Studia Rote a Společnosti Franze Kafky.

Inscenace se skládá ze dvou částí. První je osobitou interpretací textu Petera Handkeho. Původně zamýšlené postavy – muž a žena – jsou zde rozšířeny o uvaděče tajemné Hry. Peter H. (jako postava, muž) zjišťuje, že tuto hru může ovlivnit, ale ať dělá, co chce, vždy to vede k obviňování jeho samotného. Ostatní postavy vše zpochybňují, čímž Petera H. nutí se obhajovat a – sebeobviňovat.

Druhá část volně navazuje na Handkeho text. Herci monotónním, jakoby zpovědním tónem odříkávají již své vlastní skutky. Nahlas se střídají ve vyprávění „obyčejných příběhů ze života“, jaké slýcháme na ulici, z médií, doma. I tyto příběhy a tato doznání jsou čím dál neuvěřitelnější. Snaží se tak přesvědčit diváky, že divadlo je vždycky přece jen hra a pravdu je třeba hledat jinde – přesně v duchu Handkeho: „Nesnesu už v literatuře žádné příběhy“. Herci odcházejí, autor zůstává.

Jedním z inspiračních zdrojů byly tvůrcům vedle Handkeho esejů z 60. let také Kafkův Proces, kategorie viny Karla Jasperse, ale např. i slavný lingvistický text Rolanda Barthese Smrt autora, jehož hlavní tezí je, že „jazyk je fašistický“ a „ukončením psaní vstupuje autor do smrti“.

Autor: Peter Handke

Úprava, režie a scéna: Ondřej Škrabal

Hrají: Vojtěch Bartoš, Tereza Krippnerová, Marek Mikulášek a Ondřej Vacke

Hudba: Antonín Dvořák, Marek Mikulášek

reprízy 2016; Letní filmová škola Uherské Hradišti, Společnost Franze Kafky

aneb korespondence Zrzavý – Urzidil

scénické čtení

„Čí je to bláhový sen?“ je poloscénický obrys jednoho velkého česko-německého přátelství. Co se s ním stalo a jak se odráží v kulturním a intelektuálním životě v Evropě. „Čí je to bláhový sen“ o přátelství navěky, o klidném prostoru k životu v Evropě?

Pořad vznikl na objednávku Společnosti Franze Kafky. Jedná se o dramaticky vystavenou mozaiku z dopisů, které si vyměňovali český malíř Jan Zrzavý (1890 – 1977) a pražský německý spisovatel, esejista, historik umění a také diplomat Johannes Urzidil (1896 – 1970).

Kulturní záběr a dosah obou osobností je široký a zrcadlí kulturní a historický vývoj Evropy v letech 1918 – 1968, potažmo celém 20. století. Zrzavý, který začínal jako chudý malíř-samouk a stal se takřka světovým umělcem, je případem solitéra, jakéhosi českého self-made mana: člověka často samotářského, romanticky vlasteneckého, přísného k sobě i ostatním, člověka neurčité orientace, ale bytostně toužícího po přátelství. Takové pouto do značné míry nalezl ve svém prvním kritikovi Johannesi Urzdilovi. Ten byl naopak posledním členem pražského německo-židovského okruhu. Patřil a blízce se přátelil se spisovateli jako Franz Kafka, Franz Werfel, Max Brod, E. E. Kisch, ale zároveň s Josefem a Karlem Čapkovými, Karlem Hoffmeisterem, Václavem Špálou atd. Od mladých let tak, i díky své bilingvinní výchově, spojoval pražský německý a český kulturní prostor, které se už od devatenáctého století znatelně izolovali. Byl z těch, kteří měli nadled a pochopení pro české vlastence často větší než tito vlastenci pro jeho němectví. Česky vyšlo mnoho knih jeho povídek, teoretické knihy Život s českými malíři a Goethe v Čechách. Dlouhodobě se jeho dílu věnuje např. režisér David Jařab, který inscenoval povídku Weissenstein (v legendární éře pražského Divadla Komedie) či povídku Kvartýr (v ND).

Úzké přátelství Zrzavý – Urzidil končí se začátem normalizace. A nekončí, bohužel i kvůli velké vzdálenosti (Urzidil musel emigrovat do USA) zrovna nejlépe. V knize vzpomínek Jana Zrzavého ze sedmdesátých letech není ani zmínka o přátelství, jež máme díky dopisům tak dobře zdokumentováno.

Sestavil, režie: Ondřej Škrabal

Účinkují: Zrzavý – Vojtěch Bartoš/Marek Mikulášek; Urzidil – Ondřej Škrabal